M. V.
O SOBOTECKÉM HODINÁŘI PROKŠOVI
Zvláštní otisk z „Věstníku soboteckého“
1941
VYTISKLA KNIHTISKÁRNA LEOPOLDA LAŽANA V SOBOTCE
Hodinářský mistr Jan Prokeš.
Narodil se 17. listopadu 1818 v Nové Páce,
zemřel 18. prosince 1890 v Sobotce.
Dnešní švýcarské nejdokonalejší ploché a filigránské dámské náramkové
hodinky, vystavené na světové výstavě soudobé kultury v Paříži r. 1937, jsou
výsledkem předlouhého vývoje hodinářské práce. Kolik tu bylo projevů lidské
tvořivosti a důvtipu od hodin přírodních k současným hodinám umělým přes první
primitivní hodiny kolečkové vynalézavého mnicha, prý potomního papeže Sylvestra
II., přes monstrosní a přec konstrukčně tak důmyslné věžní stroje orlojové
hodinářů středověkých, přes objev ocelového pera tak významného pro novověké
hodinářství, přes živá vejce norimberská, jak se říkalo původním hodinám
kapesním, přes hodinové kyvadlo holandského astronoma van Huygense z poloviny
XVII. století, přes nejrůznější druhy hodin bytových, co tu všude lidské
hloubavosti, počtářského umu a kombinace, kolik píle, vytrvalosti a nejjemnější
manuální zručnosti, a to vše vlastně jen nad principem malého ozubeného kolečka.
Slunce, voda, písek, kolečko, pero, kyvadlo, jsou hlavní vývojové mezníky
hodinářské práce od dob nejstarších do dneška.
Také Sobotka se může pochlubit jedním z hodinářských mistrů skutečně dovedných a
vynalézavých. V. M. Dufek ve vzpomínkové knížce o staré Sobotce „Šedesát let
zpět" v sloupcích věnovaných hostinci „Na poště" a jeho hostům vypravuje, že u
význačného prostředního kulatého stolu v jídelně denně sedával (v letech
osmdesátých) hodinář Jan Prokeš, drobný, šedivý stařeček, široko daleko
proslulý. Dne 18. prosince m. r. bylo tomu již padesát let, co starý pan Prokeš
odešel od svých hodin a hodinek na tiché svaté pole na návrší pod Humprechtem
mezi sobotecké sousedy a sousedky, kteří ho předešli a jimž byl po padesát let
sousedem dobrým a nejvěrnějším.
Pilná řemeslná tvorba Prokšova, znamenité úrovně, byla nepochybně výslednicí
značného talentu, projevem technické bystrosti a vrozeného důvtipu, osobní píle
a houževnatosti a svým vyšším zaměřením zřejmě značně předcházela řemeslný
průměr své doby. Četné hodinářské výrobky nevšední odborné úrovně a výborné
jakosti tohoto malého českého člověka, který žije v paměti již jen nejstarších
soboteckých, byly takového rázu, že Prokeš zaslouží, aby byl s něho setřen prach
pomalého zapomínání a aby byl u příležitosti tohoto jubilea výrazněji připomenut
soboteckým generacím mladším a nejmladším.
Jako synek novopackého hodinářského mistra Frant. Prokše, dobrého odborníka,
zahloubaného nad nekonečnými a ovšem i marnými pokusy sestrojit perpetuum
mobile, projevoval od útlého mládí zvláštní nadání pro řemeslo svého otce; již
jako osmiletý hoch zhotovil mosazné nástěnné hodiny. Není divu, že jej otec
vyučil svému řemeslu stejně jako i druhé dva synky. Po vyučení mladý Prokeš
pracoval krátce u hodináře Vertengla v Praze. Nenalezl tu prý však ani
prostředí, ani příležitost k odbornému zdokonalení, a vrátil se proto do
otcovské dílny. R. 1838 přišel do Prahy znovu, avšak i tentokrát již po roce se
zase vracel domů. Cestou pěšky nalezl v Sobotce místo u hodinářského mistra
Krista. Ten však už za dva měsíce zemřel. Když sobotecký městský radní Matěj
Dušek mu za město zdarma nabidl měšťanské právo, usadí-li se v Sobotce trvale,
přijal, a tak se mladý Jan Prokeš, sotva jednadvacetiletý, stal soboteckým
měšťanem a samostatným mistrem hodinářským. 9. února 1841 přivedl si z Levínské
Olešnice u Nové Paky ženu Marii, rozenou Pilařovou. Osamostatněním v Sobotce r.
1839 začíná dlouhá a bohatá Prokšova činnost hodinářského praktika.
Sobotka v padesátých letech minulého století! Kolik líbezných představ
vyvolávají na ni zežloutlé listy J. L. Turnovského „Pamětí starého vlastence" a
památníky rodáckých sjezdů! Půvabné městečko s podloubím kolem rynku, tolik
poetické, se čtvercovým náměstím a barokní štatuí mariánskou, před níž se za
vlahých podvečerů májových konaly prosebné pobožnosti k svatému Floriánu na
ochranu před častými požáry, jimiž město bylo stiháno, a s radnicí s cibulovitou
vížkou. Poklidné městečko se vznosným gotickým kostelem a s kouzelnou elipsou
humprechtského zámku se „zlatým" půlměsícem a s tajuplnou oborou pod ním,
vroubenou kamennou zdí. Sobotka po zhoubných ohních pomalu dokončující svou
přestavbu z města dřevěného na město kamenné, to bylo idylické město našich dědů
a pradědů. Tato spanilá Sobotka v úsvitu národního obrození byla působištěm
osvícensky vzdělaného děkana F. Vetešníka, zakladatele sobotecké chrámové
knihovny, tato Sobotka měla svého vlasteneckého pátera Šimůnka, podnětného
kulturního pracovníka, zaníceného divadelníka a otcovsky štědrého přítele
studentů, v této Sobotce odchovával nová pokolení s Václavem Šolcem v čele
kantor František Kendík, „pedagog a vlastenec vzorný", za jakého jej označil
Šolcův životopisec Bohuslav Čermák. Tato bývalá Sobotka uměla dát národu
vynikající umělce slovesné, básníky i vědce (často se zamýšlím nad nápadným a
zajímavým zjevem, že Sobotka, město tak půvabné, položené do luzného kraje,
neuměla též zrodit rovnocennějšího umělce hudebního nebo výtvarného), a stejně
dala národu význačné politiky a národohospodáře (primátor dr. Šolc, poslanec
Maštálka a průmyslník Novák). Rychle pulsující život sobotecký té doby nalezl
svůj výraz též v čilé a mnohotvárné veřejné činnosti drobných soboteckých
měšťanů a městek, ať již ve správě města anebo na poli osvětovém, zejména na
ochotnických prknech kdysi „U Řeháků", potom „U Horáků", až na konec v staré
solnici, na jejímž stropě zanechal stopy výtvarný genius Mánesův, stejně jako se
jevil v dílnách soboteckých malých řemeslníků. Sobotka v druhé polovici minulého
století neměla jen svého hodináře Prokše, nýbrž také čepelníka Václava Nováka,
(otec průmyslníka Josefa Nováka a děd býv. min. obchodu ing. Lad. Nováka )
vynálezce a výrobce lísek na sušení sladu, a dovedného samouka houslaře Václava
Jeřábka.(otec spisovatele dr. F. V. Jeřábka)
Sobotecký tvůrčí rozmach byl ovšem jen odrazem rozmachu celonárodního, který u
nás vyvrcholil rokem 1848. Je to údobí zrodu nových hodnot hlavně hospodářských
a sociálních; výroba, majíc především sloužit nejširším vrstvám lidovým, musí
býti zintensivněna, zindustrialisována, lidské společenství, osvobozené od
nevolnictví, sociálně reorganisováno. Doba nabyla na dynamičnosti, životní tempo
se zrychlilo, čas nabyl na ceně, organisace práce se stala organisací především
též času. Bezpečnost železniční dopravy, tento nejdosažitelnější technický výraz
své doby, je možná jen při přesné a bezvadně fungující organisaci časové. Je
nasnadě, že se tento zlom doby rnusil nutně objevit také na — hodinách. Na
sociální funkci hodin i na jejich vzhledu. Hodiny, a zvlášť ve své formě hodin
kapesních, přestávají býti majetkem vrstev zámožných, stávají se majetkem
obecným jako užitkový předmět každodenní. Se stěn salonů se stěhují hodiny na
stěny kuchyní a jídelen. Pomalu se pak zbavují též okrasných a tolik půvabných,
alabastrových sloupků, ciselovaných mosazných číselníků, kouzelně hrajících
skříní a z kredencí, prádelníků a vitrín se v účelnější a střízlivější formě
stěhují do pracoven, dílen a kanceláří. Přízemní orloje se sice již zbavily své
monstrosnosti a vznesly se ve formě podstatně zjednodušené na věže chrámiů jako
memento mori, ale jejich církevnická funkce se znenáhla mění ve funkci sociální,
ve službu veřejnosti. Vedle věží kostelních se začínají hodiny připevňovat do
věží budov veřejných, do průčelí továren, na nádraží a konečně do městských
ulic. Výroba hodin se mění víc a víc ve velkovýrobu, poznenáhlu je zprůmyslněna,
až hodiny jen ve svých formách nejsubtilnějších a nejušlechtilejších, zejména
pokud jde o materiál, zůstávají předmětem luxusním.
Vyvrcholení Prokšova hodinářského díla spadá právě do doby národního rozmachu a
jeho sociálního a hospodářského přerodu. Je to sice zároveň také doba Prokšových
mužných let, doba největší pracovní a tvůrčí výkonnosti, ale při tom se zdá, že
Prokšovy schopnosti nemálo vzněcoval právě také procitlý národní život český a
měrou nemenší též podnětné prostředí sobotecké. Promítne-li se Prokšovo
hodinářské dílo nad povšechným i místním reliéfem doby, teprve pak náležitě
vyvstane a vynikne jeho odborná hodnota, ušlechtilost pracovního úsilí tvůrce,
jeho časovost, ba do značné míry i nadčasovost a pokrokovost. Jen z dobového
zaměření, z poznání a pochopení prostředí, v kterém Prokšovo dílo vznikalo a
rostlo, lze je ocenit, spravedlivěji mu porozumět a objektivně je zhodnotit.
Stopy odborné činnosti a tvořivého úsilí Prokšova lze sledovat na všech druzích
hodin, které vycházely z jeho neúnavných rukou. Ve svých výrobcích uplatňoval,
jak uvidíme, především snahy o strojové zjednodušení, o automatisaci, o úsporu
materiálu a racionální využití součástí hodinového stroje. Dílo Prokšovo bylo
neseno bohatou invencí nejen konstruktérskou, ale v míře nemalé i uměleckou, a
tak se vymykalo až nápadně z rámce běžné řemeslnosti. Lze je proto bez váhání
uznat za dílo pokrokové, moderního cítění, poněvadž všecky tyto znaky Prokšovo
hodinářské dílo také skutečně má. Mají-li být základní znaky Prokšova pracovního
projevu podrobněji vysledovány, třeba projít celým jeho bohatým dílemi nejlépe
snad chronologicky sestaveným podle jednotlivých hodinových druhů, které z jeho
rukou vycházely.
V oboru hodin kapesních zhotovil Prokeš někdy v letech 1842 až 1845 hodinky s
dvojitým perem; prasklo-li jedno, přenesla se jeho funkce automaticky na pero
druhé, aniž se hodinky zastavily. Roku 1845 (podle článku v „Zlaté Praze" až
roku 1852) byl v Rakousku patentován jeho hodinový stroj, který šel celý měsíc;
při natahování mohlo se otáčet klíčkem na obě strany. Pokoušeje se o zdokonalení
hodinek kličkových, vytvořil osobitý typ kapesních hodinek, které znamenají
přechodný typ k remontoárkám; namontoval totiž na natahovací hřídel pod plášť
hodinek kroužek, kterým se místo klíčku hodinky natahovaly. Roku 1860 zdokonalil
pak kapesní hodinky tak, že nebylo třeba vůbec je ručně natahovat; natahovaly se
samočinně otevřením vrchního pláště; po jednom otevření šly celý den. Podle
onoho článku v Zlaté Praze zhotovil Prokeš kapesní hodinky s dvojitým strojkem,
a snad i ciferníkem, aby druhé ukazovaly správný čas, zastavily-li se jedny.
Byla to asi jen nová variace prvního Prokšova zdokonalení kapesních hodinek.
Z nástěnných hodin vynikly již roku 1842 zhotovené hodiny s osmidenním chodem,
které se automaticky natáhly, jakmile se docházející závaží dotklo hodinové
skříně; prý mohly jít bez opravy 120 let a podle Zlaté Prahy z roku 1891 šly
tenkrát již 50 let. Roku 1845 vyrobil Prokeš hodiny, které se natahovaly jednou
za rok; podle téhož informátora šly roku 1891 ještě bez opravy. Někdy kolem roku
1860 zhotovil pro hraběte Valdštejna kyvadlové hodiny, které podle „Časoměru" po
jediném natažení šly celé čtvrtstoletí. V oboru hodin visacích sestrojil Prokeš
mnoho nejrůznějších hodin s nejrůznějším mechanismem, tak na př. nástěnné
hodiny, které se natahovaly otevřením dveří a jejichž pero se častějším
otvíráním dveří nepřetáhlo. Módním tehdy druhem závěsných hodin pokojových byly
t. zv. pendlovky; i v ně vtěloval Prokeš svou dovednost. Jedny z nich byly svým
dnešním majitelem nedávno popsány takto: barokní skřínka se tří stran zasklená,
výšky 140 cm, šířky 30 cm, hloubky 14 cm, s kyvadlem a závažím a na ciferníku s
nápisem „Náš chod trvá jedním natažením 4 léta. Jan Prokeš v Sobotce 1854".
Majitel dodal, že dosud jdou bezvadně.
Zdá se, že Prokšovým oblíbeným druhem hodin byly hodiny věžní. Vyrobil jich
úctyhodný počet: přes 400. Byly umístěny po různých městech a dědinách v
Čechách, nejvíc v Čechách severních, východních a severovýchodních. První byly
zhotoveny r. 1848 pro chrámovou věž v Loukově v okrese mnichovohradišťském. Brzy
poté zhotovil do Českého Dubu hodiny tovární s osmi ciferníky, z nichž čtyři
umístil na čtyřech bocích tovární věže a čtyři v dílnách. V těchto
mnohaciferníkových hodinách na různých místech a o jednom stroji lze alespoň do
určité míry spatřovat předchůdce dnešních moderních jednotně řízených a
natahovaných hodin pouličních. Roku 1860 připevnil Prokeš na radniční věž v
Sobotce hodiny s průsvitným číselníkem, neodbytným karatelem všech soboteckých
sousedů, kteří se opozdili v některé z hospod na rynku. Byly to prý první hodiny
svého druhu v bývalém Rakousku. Na sloup do zahrady postavil hodiny natahované
větrnou korouhvičkou.
Hodiny byly Prokšovi vším. Nikoli jen řemeslem. Také zábavou. Něčím téměř
živoucím. Něčím, čemu se třeba věnovat srdcem i duší. A tak pro potěšení
především své vlastní věnoval i všecky své volné chvíle sestrojování různých
velmi složitých hodin, které vynikaly nejjemnější mechanikou. Tak prý pro
zasedací síň sobotecké radnice zhotovil nástěnné hodiny, velikosti nepatrného
obrázku, které ukazovaly měsíce a dny, roční doby, východ a západ slunce a
měsíce, měsíční čtvrti, Boží hody, svátek Všech svatých, všecky svátky mariánské
a svátky českých patronů. Tyto hodiny dnes na sobotecké radnici, bohužel,
nejsou; o jejich jsoucnosti jde tu patrně o jeden z technicky vrcholných výtvorů
Prokšových, se mně zatím nepodařilo nic zjistit. Někdy kolem roku 1865 v jakési
staré knize četl o hodinách, které nějaký kníže Ferdinand přivezl ze Španěl a
které ukazovaly dny, hodiny, minuty, východ a západ slunce a měsíce, mořský
příliv a odliv a všecky stálé svátky; kyvadlem byla váha upevněná nad hodinovou
skříní. Prokeš neváhal podle povrchního knižního popisu udělat podobné hodiny;
ani o nich není známo, kde nyní jsou. Ředitel lázní v Sedmihorkách dr. Šlechta
požádal Prokše, aby tnu zhotovil hodinový stroj k obveselování lázeňských hostí.
Prokeš vypracoval bicí hodiny, které ukazovaly hodiny, minuty a vteřiny; při
odbití se objevil anděl přicházející se zvěstováním k Panně Marii, v dolení
části hodinové skříně přejel železniční vlak, uvedeny v chod dva mlýny, vodní a
větrný, děvečky pumpovaly vodu, děti se koupaly, dva kozlové na sebe doráželi
rohy a na stráži přecházel voják. Rovněž o těchto hodinách se mně zatím
nepodařilo zjistit, kde jsou.
Po stránce konstruktivní byl to jakýsi přechod k strojům orlojovým. Orlojových
modelů zhotovil Prokeš osm. Zdá se, že po technické stránce jsou tyto modely
vyvrcholením Prokšovy hodinářské práce vůbec, a to zejména pokud tu Prokšův
důmysl přispěl k opravě pražského orloje staroměstského, onoho podivuhodného
díla staročeského hodinářství, který je „chvályhodný ve všech krajinách nad jiné
všecky orloje na světě", jak o něm napsal jeho oprávce z 16. století Jan
Táborský z Klokotské Hory.
Slavné dílo staroměstského orlojníka mistra Hanuše z Ruože z druhé poloviny 15.
století nebylo již dlouho v chodu a bylo štěstí, a snad jen náhoda zabránila, že
při opravě radnice v 18. století nebyl orloj rozebrán a prodán do starého
železa. O trvalejší opravu orloje se během dlouhých desítiletí pokoušela řada
různých oprávců, ale bez valnějšího úspěchu. Podle „Časoměru" pozval r. 1857
president pražského kraje Maxmilián rytíř Obentraut Prokše do Prahy, aby si
staroměstský orloj prohlédl a pokusil se uvést jej do chodu. Prokeš poté
skutečně pražské obci nabídl, že opravu provede. Poněvadž však prý za to žádal
odměnu jen zcela malou, nevzbudil náležitou důvěru městských otců, takže jeho
nabídku zamítli. Avšak tato nedůvěra Prokše nijak nedeprimovala. Naopak. Do roku
1864 zhotovil a vyzkoušel přesný a úplný model staroměstského orloje, který
veřejně na staroměstské radnici vystavil (podle článku ve Věstníku z února 1940
„Stopy Mistra Josefa Mánesa v našem kraji" byl tento model také vystaven 6. až
8. června 1864 na hospodář. průmyslové výstavě v Jičíně). Prokšovo dílo splnilo
své poslání, avšak nikoli tak, jak si představoval jeho tvůrce. Oprava orloje
nebyla totiž ani tentokrát skromnému soboteckému hodinářskému mistru svěřena.
Jiní provedli v letech 1865 a 1866 hodinářskou opravu staroměstského orloje,
jehož obnova umělecká byla dovršena geniálním malířským dílem Josefa Mánesa na
orlojovém terči, onou výtvarnou monumentální glorifikací života a práce malého
českého člověka. Prokeš svým odborným hodinářským celoživotním dílem ukázal, že
by byl býval hodným a důstojným staroměstským orlojníkem, a také přípravné jeho
dílo na opravu pražského orloje lze skutečně považovat za vyvrcholení Prokšova
hodinářského umu. Proto nutno jen litovat, že Prokšově hodinářské dovednosti
nebylo dopřáno, aby se mohla prokázat dílem skutečně mistrovským, vlastnoruční
opravou orloje, aby tak jeho dobré dílo hodinářské bylo úže spjato s velkým
výtvarným dílem Mánesovým, a aby se hodinář Jan Prokeš výrazněji rýsoval za
českými hodinářskými mistry staroměstského orloje, za Hanušem z Růže, tvůrcem, a
Janem Táborským z Klokotské Hory, oprávcem.
Nejlepší současný znalec historie staroměstského orloje Jan Loriš v překrásné
své monografii o orloji vypravuje velmi podrobně také o příbězích, kterými byla
doprovázena hodinářská oprava orloje v letech 1865 a 1866, a o Prokšově přínosu
k opravě orloje doslova uvádí: Kolem roku 1860 sestrojil sobotecký hodinář Jan
Prokeš malou kopii staroměstského orloje a vystavil ji na jaře roku 1864 na
staroměstské radnici s nabídkou městské radě, že orloj opraví; doufal v plný
úspěch své opravy, poněvadž prý jeho model již dva roky je ve správném chodu.
Městská rada vyzvala 1. června 1864 hodináře a městského radního Ludvíka Hainze,
universitního profesora a ředitele pražské hvězdárny dr. Josefa Böhma, hodináře
téže hvězdárny Aug. Želízka, hodináře Josefa Stibrala a mechanika Romualda
Božka, aby se 9. června ve 4 hodiny odpoledne dostavili do zasedací síně radnice
a podali dobrozdání o nabídce Prokšově. V této schůzi byl návrh Prokšův
zamítnut, poněvadž (podle archivu presidia hlavního města Prahy) „dotyčný návrh
mnohé podstatné vady v sobě chová a že by na jeho základě dokonalého upravení
orloje docíliti se nedalo"; současně však uznala komise, že by jej bylo možno
„za nynějších časů, kdy jmenovitě v strojnictví znamenitých pokroků učiněno
jest, nejen dle původního zřízení opraviti, nýbrž i u větší míře zdokonaliti."
Oprava orloje byla svěřena pražskému hodináři Holubovi a odborným dozorem
pověřen hodinář Hainz; na Nový rok 1866 v době primátorství dr. Václava Bělského
za velké vnější slávy byl orloj skutečně uveden v chod. Lze-li snad to, co v
pozadí pracovalo proti Prokšově nabídce na opravu orloje, nazvat vojnou
pražských hodinářů proti hodináři venkovskému, byla vlastní hodinářská oprava
orloje, původně ne zcela zdařilá, doprovázena bojem mnohem nechutnějším, vedeným
před veřejností, bojem, který byl ironicky nazván „vojnou o orloj". V podstatě
šlo o spor hodinářských praktiků, zúčastněných při opravě, s profesorem dr.
Böhmem. Prokeš vystoupil ještě v této vojně ze svého soboteckého ústraní, a to
na straně profesora dr. Böhma. Loriš ve své knize o tom píše: Na jeho (t. j.
prof. Böhma) obranu vystoupil i sobotecký hodinář Jan Prokeš, jehož nabídka na
opravu orloje byla roku 1864 zamítnuta. Psal v „Bohemii" 12. ledna (t. j. r.
1866), že dr. Böhm byl jediný, který jeho model důkladně poznal a prohlásil jej
za úplně vyhovující; prohlašuje Böhma za jediného opravdového znalce orloje a
znovu se nabízí, že je ochoten kdykoli a kdekoli provésti opravu v původní
starobylé formě do 3 měsíců za 3000 zl.
Probíráme-li se dnes, v odstupu téměř osmdesáti let, historií poslední velké
opravy orloje, díváme se se zaníceným českým srdcem na orloj především jako na
kolektivní dílo českých rukou a mozků. Proto je nám hodinářská „vojna o orloj"
něčím vzdáleným, zbytečným, malicherným. Nám je dnes celkem jedno, zda
hodinářskou opravu provedl Holub či Prokeš. Konečný posudek komise o hodinářské
opravě orloje zněl, že opravná „část mechanická byla provedena mistrovsky".
Promítneme-li tento posudek na skutečnost, že staroměstský orloj jde od té doby
vlastně stále, lze říci, že se posudek komise ukázal správný a před hodinářským
oprávcem třeba smeknout klobouk. Při tom je nám jasné, že předmětem vlastní
české pýchy na opraveném orloji nikdy nebylo dílo hodinářské, nýbrž dílo
výtvarné, dílo Mánesovo.
Model orloje, který byl vystaven v Praze, Prokeš prodal za 200 zlatých. Jak již
řečeno, orlojových modelů zkonstruoval celkem osm v různých variacích, bez
apoštolů i s apoštoly, s jedním i dvěma ciferníky. Byly-li číselníky dva, byl
výkon hodinového stroje rozdělen na oba. Jeden z těchto modelů, model orloje
olomouckého, je ve sbírkách Městského musea pražského.
Zdá se, že zklamání nad pražskou nepřízní tvůrčího ducha Prokšova podlomilo.
Přestal věřit ve své schopnosti, v suverénní dovednost svých prstů. Zůstal sice
i nadále vynikajícím mistrem svého oboru, ale neuměl se již vzepnout k dílům
zcela mimořádným a také obchodně ani podnikatelsky neuměl Prokeš svých
schopností využít. Rok 1866 lze považovat za nový mezník v Prokšově díle; jako
osamostatnění v Sobotce znamenalo uvolnění všech tvůrčích schopností, léta
šedesátá vrchol pracovního vzepětí, znamená citová pražská tragedie tvůrčí zlom.
Je třeba toho litovat dvojnásob, poněvadž šlo o muže ani ne padesátiletého.
Ještě téměř čtvrtstoletí hodinařil Jan Prokeš v Sobotce, měšťan a soused vážený,
hodinářský mistr proslulý, široko daleko známý, zabrán do svého řemesla per,
kyvadel a koleček, a zahrnut starostmi o četnou rodinu. Pomalu skráně šedivěly,
dovedné ruce vraštěly, děti mu odcházely z domova, věrnou ženu r. 1878 pochoval
a potom už jen návštěvy vdaných dcer s vnoučátky, kterým vypravoval podivuhodné
pohádky a hrál ještě podivuhodnější dojemné i veselé stínohry, a úspěchy
nejmladší dcerky na ochotnickém jevišti stávaly se mu dny tiché radosti a
nejvyššího lidského štěstí. Z těchto dob Prokšova životního podzimu mají jej
ještě v paměti V. M. Dufek a ostatní nejstarší sobotečtí.
Na zimu před padesáti lety bylo v přízemí Pluhařova domu v Jičínské ulici
smutno. Dědoušek Prokeš znovu začínal snít o svém mistrovském hodinářském
kousku, kterým by se asi nejlépe uvedl mezi všechny slavné české hodinářské
mistry — už na onom jiném, lepším světě. Spřádal si osnovy hovoru o pražském
orloji s mistrem Hanušem a Janem Táborským a pomalu, pomaloučku zapomínal na
všecko hoře, které život přináší. A život mu přinášel až do nejzazšího večera
hodně starostí a dost strádání. Nejmladší z Prokšových dcer píše v polovici
prosince r. 1890 od lože těžce chorého, již umírajícího stařečka: „Tatínkovi
nedaří se nyní valně, minulý týden mu bylo velmi špatně, nyní ke všemu dostal
silný kašel a je velmi slab. Jak je to smutné, že již celého půl roku drahý náš
tatínek leží. Kde bychom se byli nadali, že tak dlouho bude trpět". Ani
zdlouhavému umírání nezůstal tedy Jan Prokeš ušetřen. Pomalu, pomalu přestával
pro něho tikot všech těch různých druhů hodinek a hodin nejpodivnější výstavby v
jeho dílně a bytě, až jednoho prosincového dne, před svátky vánočními
„u hlavy lampička jak hvězda večernice
své bledé světlo rozlévala
kolem..."
(V. Šolc „Dědovy vrásky".)
Pisatelé vzpomínkových článků o Prokšovi v Zlaté Praze a Časoměru, souhlasně
u něho velebí velkou skromnost, obdivuhodné nadání, neobyčejný ostrovtip,
vynalézavost, pevnou vůli, neúnavnou píli a svědomitost, zdůrazňujíce zejména,
že jeho řemeslné dílo vyrostlo jen z vlastního přičinění, bez studií a bez větší
odborné a vědecké průpravy. Třeba tu však přece připomenout nezištnou a
podnětnou pomoc soboteckého pátera ušlechtilého Damiána Šimůnka, který jako
spiritus familiaris Prokšovy hodinářské dílny zasvěcoval jej do taje základů
matematiky a fysiky, které pro své hodinářské konstrukce potřeboval. Výrobky
Prokšovy se vyznačovaly všestrannou solidností práce a levností. Prokeš
nevytvořil ze Sobotky český Schaffhausen (Jedno ze švýcarských středisk výroby
kapesních hodinek) nebo český Schramberk (Jedno z badenských středisk výroby t.
zv. švarcvaldek). Byl jen skromným pracovníkem ve své malé dílně, zahleděným do
práce a zasněným nad utajenými možnostmi malého ozubeného hodinového kolečka,
byl pracovníkem sice velmi pilným a houževnatým, ale bez obchodního ducha, bez
podnikatelské průbojnosti a zakladatelské velkorysosti. K plné životní
spokojenosti mu stačilo pouhé vědomí, že dobře slouží. Že pak jeho dílo bylo
dobré, o tom mluví již ta pouhá skutečnost, že dosud nebylo na nezapomenuto.
Naposled se o něm zmínil Ladislav Novák ve svém fejtónu „Před padesáti lety", v
němž neváhal soboteckého Jana Prokše označit za hodináře slavného.
Pod Prokšovým vedením vyrostla řada dobrých hodinářů. Nejlepší z nich byl brzy
zvěčnělý sobotecký rodák František Hejn. Jedním z posledních žijících Prokšových
vyučenců byl hodinář František Macháček ze Smiřic nad Labem, jehož úmrtí v
listopadu 1939 připomněl únorový Sobotecký Věstník.
Z dětí Prokšových v dobré paměti, také již jen nejstarších soboteckých, žije
předčasně zesnulá „vynikající tragédka, velmi nadaná" sobotecká ochotnická
herečka, jak se o ní zmiňuje ing. Novák ve vzpomenutém již fejtónu, Prokšova
nejmladší dcera Božena. V Dolním Bousově u syna Josefa, řídícího učitele v. v.,
žije pak poslední z Prokšových dětí paní Gabriela Severová, dnes stařenka téměř
devadesátiletá.
Použitá literatura:
„Zlatá Praha", ročník 1891, číslo 51 „Jan Prokeš" (autor neuveden);
J. A. Paukert „Jan Prokeš, vynikající mistr hodinářský" („Časoměr", ročník
1909—1910, číslo 12);
Jan Loriš „Orloj. Dílo Josefa Mánesa. Svazek IV". (Nakl. Jan Stene, Praha);
Zoroslava Drobná „Hodiny českých dějů. Tajemství staroměstského orloje" (Lidové
noviny 1940);
Ladislav Novák „Před padesáti lety" (Národní politika, listopad 1940);
J. L. Turnovský „Paměti starého vlastence" (Naklad. AI. Hynek, Praha);
V. J. Černý „Památník soboteckých a okolních rodáků" (k rodáckému sjezdu 1882);
Pamětní list k soboteckému rodáckému sjezdu 1906.
Poznamenání. Pisatel by byl velmi vděčen za každé upozornění na cokoli, co se
vztahuje na život a dílo Jana Prokše, zejména na časopisecké zprávy, na Prokšovy
písemnosti, na památky po něm a vzpomínky, na majitele vynikajících hodinářských
výrobků z Prokšových rukou, a zvlášť by vítal, kdyby mu bylo dovoleno
ofotografovat si je nebo opsat.
Neméně vděčen by byl za podobné zprávy o dceři Prokšově Boženě, provdané
Vlachové (naroz. 1861 v Sobotce, zemř. 1898 v Ústí nad Orlicí).
Adresa: Miroslav Vlach, Praha XVIII, V Střešovičkách 25.