CHOD VÁLCOVÝ, JEHO SLOŽENÍ, CHYBY A OPRAVY.

Následující text je z VII. ročníku časoměr z roku 1912. Bohužel není úplný - začíná v předchozím ročníku a stránka s koncem článku bohužel v mých zdrojích chybí. Pokud by náhodou někdo z ctěných čtenářů mohl chybějící část doplnit, potěší (snad) nejenom mne.


 

Zkracování klíčku vláskového.

Při zkracování klíčku vláskového shledává­me se zhusta s prací, která nijak neodpovídá pravidlům; mnozí jednoduše opilují klíček a s tím ovšem i zobáček jeho a zhostí se tak úkolu, který ale nijak není namáhavým neb těžkým. Klíček vláskový možno velice snadno o libovolný kus zkrátiti, aniž by zobáček se zničil, počínáme-li si, jak v připojeném obr. 6.—9. je znázorněno.

Klíček na obr. 6. znázorněný má býti o tu část zkrácen, která označena jest čárkov. linkou. Za tím účelem opilujeme předně vláskový kolíček (obr. 7. s), načež šikmo napilujeme dostatečně i klíček jak u a v obr. 7. naznačeno, při čemž zobáček ovšem zůstane neporušen. Nyní položíme vše na kovadlinu a klepáme kladívkem opatrně na přestávající zobáček, který se přirozeně ku předu skloní. Tím způsobem pokračujeme tak dlouho, až se zobáček dotýká kolíčku s a klíček vypadá tak, jak z obr. 8. je patrno. Nyní postačí jen zobáček upraviti a plochu — údery kladívka potlučenou — pilníkem urovnati; odsazení pilujeme ostrým, ale jemným baretovým pilníčkem a zobáček patřičně zkrátíme, aby mnoho nepřečníval přes kolíček. Zářez dlužno též propilovati a pak povrch hladicím pilníkem ohladiti. Klíček vypadá právě tak, jako před operací a je o potřebný kus zkrácen. Celá tato práce nesmí zručnému dělníku trvati o nic déle, než pozorné přečtení této poměrně kratičké kapitoly.

Na začátku zmínili jsme se, že klíček možno zkrátiti o „libovolný kus", co sluší také tak rozuměti, jak je ve skutečnosti míněno. Nemůže nám totiž pranic vaditi, bychom právě popsanou proceduru na témže klíčku ještě jedenkráte neb i vícekráte opakovali. Nutno je ovšem jedině vždy předem přesahující část zobáčku opilovati dříve než kolíček počneme zkracovati, a jej v zadu opilujeme; při tlučení se vždy zobáček na zadním konci uchová, resp. utvoří se nový. Celá práce je tak snadná, že nelze pochopiti, jak někdo bez rozmýšlení může prostě zobáček, který tu hraje důležitou úlohu, v tomto případě upilovati.

Jiný způsob, kterým možno téhož účelu dosáhnouti, jest již v obr. 10.—13. patrný.

Zde zkrátí se nejprve kolíček vláskový s (obr. 11.) o potřebný a odpovídající kus, potom učiní se pilníkem na prořezávání šroubků na přední straně klíčku zářez e, načež se zadní část klíčku (u a) o něco zkrátí. Nyní je snadno několika údery kladívkem zobáček přivésti do polohy, jak na obr. 12. je patrno, a pak zkrácený klíček pilníkem upraviti tak, jak jej na obraze 13. vidíme, Také tato práce je snadná a zachová hodinám náležitý vzhled.

Narážení setrvačníku

U válc. chodu stává se vzdor veškeré pozornosti, že po složení stroje nuceni jsme. ještě dostatečné opravy prováděti, poněvadž setrvačník vzdor tomu, že kolíček zarážecí správně umístěn jest, naráží (preluje). To stává se jmenovitě u dámských hodin levnějších druhů, jichž zuby kola válc. mají as takový tvar, jak na obr.14. u B jest patrno; zub A má správný a průměru kola odpovídající tvar. Že zub tvaru B dává válečku větší popud než zub A, jest na bíledni a vzdor tomu, že vítaným jest nám čilý a veselý rozkyv hodin, přece — všeho moc škodí.

Mnozí hodináři odpomáhají tomuto příliš velikému kývání setrvačky tím, že nahradí péro oněch hodin jiným, slabším. To však má tu velikou vadu, že síla na válcovém kole je tak malá., že nepostačuje, aby hodiny samy od sebe do chodu se přivedly, čemuž ještě odporuje příkrá hybná plocha zubu válcového kola a těžká setrvačka. Jedině zakýváním možno takové hodinky do chodu přivésti. Majetnik takových hodin musí býti s nimi naprosto nespokojen, poněvadž při posunování ručiček do zadu nebo jiném dosti nepatrném vlivu zůstávají mu stát a teprve po energickém jimi zakývání se znovu rozejdou. Proto doporučuje se původní péro v hodinách ponechati, ale za to válcové kolo jiným, patřičným a odpovídajícím nahraditi, jehož zuby budou míti tentýž tvar, jak na obr. 14. zub A vykazuje, což také zajisté každý svědomitý hodinář učiní, jedná-li se o hodiny dobré jakosti. Když však jedná se o hodiny obyčejné jakosti a máme-li podobných hodin dokonce na skladě i více, vyžadovala by oprava taková nejen velikou oběť pokud se času týče, ale i dosti značné vydání. Tu zmenšil by se citelně výdělek, který u podobných druhů hodin je beztak nepatrný. V takových případech vrhneme se, jak se říká, na pomoc z nouze, která pozůstává v tom, že vsadíme kolo válcové s chybnými zuby do soustruhu a otáčejíce jím, pomocí missisipi kamenu, olejem potřeného, nejvyšší špičku zubu S (obr. 15-) ubrousíme (dle starší školy ocupovat).

Zuby obdrží nyní takový tvar, jak na obr. 15. u zubu C patrno. Po té vezmeme slabé, avšak dosti široké, vyhřáté hodinkové péro, které jsme narovnali a přidržujeme jej tak na zuby kola, jak na obr. 15. f f1 je znázorněno. Točíme-lí kolo ve směru šipky r, zvedají zuby toto péro (viz šipku p) a dotýkají se ho tak, jak v obrazci pod 1—8 naznačeno jest. Pří 1 na špičce, pří 2 již na celé ploše a pří 3—8 na přestávajících rozích, které ubroušením paty vznikly. Tím se všem zubům tyto ostré rohy uberou. Rozumí se samo sebou, že jest třeba péro potříti roztlučeným práškem z olejového kamene (missisipi), který smíchá se s olejem na kasičku; po ubroušení třeba ještě zuby tímtéž způsobem diamantinem vyleštiti. Přihlížeti musíme také k tomu, aby péro f nevstrčilo se tak daleko do kola. až by na patě předcházejícího zubu zůstalo viseti. Při tomto postupu, když ještě dodatečně rubínovým pilníčkem jehlu na špičce zubu ubrousíme a tuto ohladíme, obdrží zuby kola takové hřbety, jak na obr. 15. u zubu D patrno jest. Vzdor tomu, že tvar ten není nijak theoreticky správným, přece přichyluje se co nejvíce ke správnému tvaru (který je na obrazci vytečkován) a hodiny s takovýmto kolem mohou ještě dlouho zdatné služby konati. Pod hlavním výkresem jest v obrazci 15 znázorněno, jak třeba péro při broušení zubů také natočiti šikmo, aby hřbety jejich zaokrouhleny byly a ne snad úplně na plocho se ubrousily. R jest zub kola válcového ff péro (obé pohled čelní) a tečkované čárky značí polohu, jak musí se péro natočiti. Setrvačka nyní po vsazení kola válcového bude patřičně kývati (nejvýše 2/3 otočení) a ohyzdné narážení úplně zmizí.

Chabé kyvy setrvačníku.

Přirozeně shledáváme se též u hodinového stroje s opačnou chybou než o které jsme se v předešlé stati zmínili, totiž s takovou, že setrvačník úplně chabě kýve, poněvadž zdvih zubů kola válcového jest nedostatečný. To stává se pravidelně u takového stroje, jehož zuby kola válcového jsou nízké a zdvih následkem toho je jen nedostatečný. Takové kolo dlužno bezpodmínečně nahraditi novým, se řádnými zuby, jelikož jinak nelze docíliti živého chodu a nemůže býti o nějakém přesnějším regulování ani řeči.
Rovněž i krátká zdvižná plocha podmiňuje chabý rozkyv setrvačníku. S krátkou zdvižnou plochou shledáváme se u válc. kol, která jsouce nedostatečně tvrdá, mají špičky u zubů do háčku ohnuté a tím se plocha zdvižná značně zkrátí. Mnozí odstraňují vadu tuto tím, že ony háčky ubroušením odstraní; tu však se plocha zdvižná zase ještě více zkrátí a chodu se nijak neprospěje. Rovněž zde je jedinou možností výměnou kola měkkého za patřičné chyby té se zhostiti.
Nejhorší pak chybou tohoto druhu je ta, když zub kola válcového nejen že je nízký, ale ještě rukou nezkušeného řemeslníka byl ubroušen tak, že se plocha jeho značně zkrátila. Jedině nové kolo může tu chodu vrátiti jeho patřičnou živost a setrvačníku náležitý rozkyv.

Nasazení válc. kola na pastorek.

Při nasazování válc. kola na pastorek počínáme si následovně: Vyrazíme nejdříve pastorek ze starého kola pomocí dutého čekanu a přitočíme odsazení jakož i nýtování nepatrně na soustruhu, při čemž ovšem čepy pastorku stáčí se ve špičkách hluboko vrtaných, aby se od ohnutí neb zlomení uchránily. Potom se dle potřeby otvor nového kola tak zvětší (dříčkou), až jde plně na odsazení pastorku.
Zvětšení otvoru dělá nám jisté potíže, je-li kolo příliš tvrdé. Tuto práci možno si ale usnadniti tím, že se prostředek kola nahřeje a ihned z počátku otočením sníží tolik, kolík je zapotřebí. Při napouštění musí se zuby chrániti. Nejjednodušší způsob nahřátí je následující: měděný drát opilujeme na konci kuželovitě, v táhlou špičku, pak jej rozžhavíme nad plamenem a do otvoru kola takto rozžhavený vsuneme. Také možno drát ještě studený do otvoru vsunouti, zuby olejem potříti a pak drát ve vzdálenosti as 2—3 cm od kola nad plamenem tak dlouho držeti až prostředek kola do bleděmodrá se napustil.
Potom nastrčí se válcové kolo na točítko a nába se dle potřeby otočí, aby byla nižší, načež se otvor dříčkou náležitě zvětší. Kdyby dříčka vzdor tomu, že jsme kolo napustili, nebyla schopna otvor zvětšiti, možno také k účelu tomu použiti malý kulatý pilníček.
Pří zvětšování otvoru kola válcového možno také následujícím způsobem si počínati. Kolo nalepí se dobrým pečetním voskem na mosaznou destičku, ve které je vyvrtán otvor. Nalepení děje se tím způsobem, že dýnko kola nachází se nahoře, zuby pak dole. Nyní velmi snadno pravou anglickou dříčkou otvor v kole zvětšíme, aniž bylo by třeba nábu napouštěti. Netřeba se také obávati, že poněkud silnějším přitlačením kolo se poškodí. Při tom poskytuje nám destička, na níž kolo je nakytováno, tu výhodu, že otvor správně (kolmo) zvětšíme. Rozumí se samo sebou, že prázdné místo mezi destičkou a dýnkem kola válcového musí býti dobře pečetním voskem vyplněno.

Ve Švýcarsku, jak zajisté mnohému známo, existují specialisté na různé hodinářské výkony. Mezí těmi zaujímají jedno z čelných míst dělníci, kteří zabývají se nýtováním kol. Tito užívají při jemných druzích hodin následující, u nás málo známé methody:
Špičku rýtka ubrousí tak, jak na obrazci 16. u o s hořejší a na obr. 17. u u s dolejší strany patrno

Aby způsob ubroušení byl patrnější, jest na obrázku ploška o něco větší než ve skutečnost: býti má. Tímto rýtkem otočí nábu kola válcovvého tak, že se úplně přiostří. Obrazec 18 znázorňuje nám nynější tvar náby v průřezu, kdežto tečkovaná čára (n) její dřívější tvar udává.

Odsazení pastorku musí býti hluboko podtočeno a špíčky nýtování nesmějí skoro ani přes ostrý kraj náby přečnívati. Také dlužno, aby kolo šlo pilně na odsazení pastorku, takže jedním neb dvěma údery kladívka dostatečně se utuží. Na to plochým dutým čakanem, jehož otvor obejme hoření hřídel, nýtování několika údery kladívkem ukončíme.
Na ostrém kraji náby povstala nepatrná jehla, která v několika málo minutách může odstraněna býti, pořídíme-li sobě pomocný nástroj na obrazci 19. vyobrazený.

-

Tento sestává z kolíčku D, který je na svém konci plochou opatřen, v níž nachází se otvor, do kterého hoření hřídel pastorku kola válcového úplně volně vsunouti se dá, takže se v něm viklati musí. Aby otvor tento mohl udržován býti v čistotě, vypilujeme na kolíčku štěrbinu e, do níž otvor ústí. Druhá část pozůstává z pojišťovací špice s, jejíž zadní část H čtverhranná jest, aby dobře do svěráku sevřena býti mohla. Na předním konci opatřena jest rolničkou r, která opět má slaboučký unášeč. (Kdo jest majitelem moderního soustruhu, zajisté tu podobnou špičku nalezne.)
Tento přístrojek používá se tak, jak to z obrazce 19. velmi zřetelně patrno. Pojišťovací špička s upevněna jest svým koncem H ve svěráku. Rolnička r otáčí se pomocí smyčce (setrvačník v tomto případě nelze doporučiti). Unášeč zabírá mezi dvěma raménky kola válcového, jehož spodní čep běží v pojišťovací špici mezi tím, co nýtování pohybuje se na kolíčku D, jehož plochu dříve potřeli jsme diamantinem a olejem. Na hlavičku kolíčku přitlačí dělník levým ukazováčkem a pravou rukou učiní 10 až 15 tahů smyčcem. Kdo tuto práci poprvé zkusí, bude výsledkem překvapen a překrásný okraj, který se tímto způsobem na nýtování vyhladil, uspokojí i největšího pedanta. Kdyby však hořeji naznačený postup práce nebyl zachován [na příklad hladící kolíček místo ukazováčkem přitlačen, dvěma neb třemi prsty uchopen, neb šroubová rolnička bezprostředně na obráběný pastorek nasazena, neb kdyby hřídel v otvoru nepohyboval se dostatečně volně (neviklal se) ], nedocílí se nikdy žádaného výsledku.
Tímto způsobem hladí a leští švýcarští specialisté nýtování také i ostatní facety pastorků kapesních hodin. Výslovně však se podotýká, že hřídel musí se v otvoru viklati, aby nevybrousila se prohlubeň; také čas od času třeba plochu kolíčku opětně pilníkem srovnati, nejlépe tak, aby byla poněkud klenuta. —
Tak jako na zubech kola válcového nemá se mnoho brousiti, nemá se to také u pysku válečku díti. Nalezneme-li v některém stroji stloukaný váleček, musíme zjistiti, zdali se dá válc. kolo posunouti výše neb níže, aniž by nastalo nějaké tření buď v zářezu válečku neb pod. Při posazení kola výš dá se mnohdy zářez válečku obrousiti. Nelze-li tímto způsobem zuby válc. kola na správnější místo uvésti, musí se váleček vyhodit a novým nahradit. Broušení pysku válečků je zbytečná práce.
Nezbytno je, aby čepy válečků nevykazovaly různou sílu, což má pak značný vliv na regulování hodin. O tom v odstavcích příštích.

Čepy válcového kola a válečku.


Vzdor tomu, že jsme ve stroji upravili veškeré záběry a chod náležitě seřídili, nelze ještě přikročiti k čištění dříve, dokud nevěnovali jsme náležité pozornosti vlásku, čepům válc. kola a válečku. Pravidelně upraví se nejprve vlásek (o čemž později se podrobně zmíníme), načež po sejmutí korekční destičky lze věnovati péči čepům válečku a jich vůlí. Začněme tu však od kola válcového.
Hlazení hořejšího čepu kola válcového připravuje dělníku značné potíže a tyto pozůstávají hlavně v tom, že odsazení čepu a mnohdy i čep sám částečně nalézá se za rovinou zubu takže hlazení jeho lze prováděti jedině tenkráte srazí-lí se kolo s pastorku, neb zuby zpět pilníkem zatlačí. Tu naskýtá se ale nebezpečí, že se zuby ulámou. — Je tu na snadě, že vzhledem k obtížím zde stávajícím vymýšlenv jsou různé pomůcky k umožnění pohodlného hlazení čepu tohoto. Z těchto jedna z nejpraktičtějšíh jest rolníčka k ohnutí kola válcového, kterou vynašel ředitel c, k. odborné školy hodinářské  v Karlsteinu pan prof. Alois Yrk a která na obrazci 20. jest znázorněna.

Přední strana její c jest oblá. Otvor musí býti tak veliký, aby se do něho pastorek pohodlně vešel. Na oblou přední stranu položí se kolo válcové a kotoučkem s se přišroubuje, čímž se ohne věnec kola zpět tak daleko, že hoření čep i s odsazením vystoupí ku předu, resp. se uvolní, takže pohodlně hlazen býti může. Po odšroubování destičky s kolo svou pružností přijde opětně do své původní podoby, či narovná se. Rolničku takovou může sobě každý velmi snadno dle připojeného výkresu zhotovit: a dvě velikosti (jedna pro pánské a druhá pro dámské hodiny) postačí úplně pro veškeré vyskytnuvší se případy.
Podobný přístrojek dal si chrániti p. Alber Koch ve Stolpu a pojmenoval jej „šroub ku hlazení" (Polierschraube). V obchodech forniturami všude lze jej dostati. Obr. 21. předvádí nám jej pětkráte zvětšený. Pozůstává ze silného mosazného kotouče m, jehož jádrem prochází šroub d, který ukončen jest kotoučem r, sloužícím současně za unášeč. Šroub d možno pomocí šroubku s v jádru utužiti. Na přední straně kotouče umístěn jest přečnívající okraj, který má 4  stejně od sebe vzdálené zářezv (l-l), jež jmenují se bajonetové. Válcové kolo položí se na přečnívající okraj tak, aby raménka zapadla do zářezů a pak se otočením kola as o 1/6 vsunou dovnitř zářezů. Na to zašroubuje se šroub d, jehož přední část upravena jest co chránič čepů, pomocí unášeče r dovnitř kotouče, takže pastorek a nába vysune se ven, mezí tím však věnec kola přidržován zářezy jest zpět. Tak lze hoření čep libovolně daleko nad plochu zubů vysunouti a po utažení šroubu s jej právě tak pohodlně, jako kterýkoliv jiný čep na roleru hladiti. Následkem své tvrdostí nabude kolo po vyjmutí opět svojí původní podobu. Průměr rolničky musí ovšem odpovídati průměru kola; se třemi velikostmi obejdeme se však ve všech případech.

U čepů válečků záleží hlavně na tom, aby měly v lůžkách dosti vůle, aby konce jejich dostatečně z lůžek vyčnívaly, aby odsazení neleželo až v prohlubni kamene a aby snad čepy nebyly křivé či ohnuté. Zručný a zkušený dělník snadno zkřivený čep poněkud širší příručkou narovná, ale vzdor tomu doporučujeme následující osvědčený způsob: Do malé mosazné destičky, asi 1 mm silné, vyvrtejme vrtacím strojkem asi dvanáct otvorů, které na jedné straně prohloubíme a postupně na různé velikosti dříčkou zvětšíme. Nyní mezi nimi najdeme snadno pro libovolný čep hodící se otvor. Vsuneme-li nyní do patřičného otvoru čep ohnutý, lze snadno skloněním setrvačníku poznati směr, ve kterém je čep ohnut a nepatrným přitlačením na setrvačku snadno se čep narovná. Na roleru jej ještě ohladíme a pak se v bočitém kružidle přesvědčíme, zdali je skutečně rovný.

Jak užívá se míra čípková.

O velikosti otvoru lůžkových kamenů měli jsme již dosti příležitosti přesvědčiti se při prohlížení kroku. Abychom však nabyli dostatečné jistoty, jak velikou vůli čep vykazuje, použijeme vždy míry čípkové (k změření síly čípku) a této míře odpovídajícími mírkami na lůžkové otvory přeměříme otvor v kamenu. Každý řádný hodinář zhotoví sobě dle mírky čípkové různé síly měřítek — po půl stupni — a tyto chová vždy pro potřebu ve zvláštní krabičce po číslech srovnané uložené. Zvláště u hodin jemných má se vždy ku přesnému přeměření čepů i otvorů přikročiti a nelitovati nepatrné námahy s tím spojené. Za pravidlo platíž nám vždy pro čepy od 10° výše otvor o 1 1/2° větší a u čepů, které nedosahují síly 10° otvor o 1° větší. Tak na příklad pro čep 12° měřiti má otvor 13 1/2°. Pro čep 9° síly má býti otvor 10°. Jedině tenkráte je správná a theorii odpovídající vůle čepů.

Pokusné zkoušení vůle čepů.


Při běžné denní práci, která má jíti rychle od ruky, nelze se vždy zdržovati tak přesným měřením jak výše uvedeno, a proto dají mnozí přednost pokusnému stanovení vůle čepů, které děje se dle sklonu setrvačníku do otvoru lůžkového kamenu čípkem vsazeného. Nutno však pečlivě dbáti síly lůžkového kamenu či přihlížeti k délce otvoru, dle níž se podmiňuje sklon. Je-li kámen příliš slabý, sklání se v něm čep značně na stranu a přece může býti otvor těsný. Takové příliš slabé kameny dlužno jedině mírou řádně vyzkoušeti. Vzhledem k tomu, že s podobným druhem kamenů shledáváme se jedině u hodin lepšího druhu, možno také měření více péče věnovati.
Zkoušení vůle čepů tím, že pozorujeme sklonění setrvačníku, provádí se v praxi následovně: Čep, který hodláme zkoušeti, vsuneme zvenčí do otvoru lůžkového kamenu, při čemž setrvačník v poměru velikosti a délce otvoru naklání se na stranu. Převrátíme nyní setrvačník na opačnou stranu a odhadujeme přibližně úhel, který tu mezi jedním a druhým sklonem povstává. Pří středních poměrech úhel ten má obnášeti as 20°. V jiném případě jest otvor buď velký, neb malý. Při zvláště silných kamenech, kde je otvor také delší, nelze tohoto způsobu rovněž použít a dlužno sáhnouti opětně k mírce.

Šikmé otvory lůžkové.


Zkoušením vůle dle předeslaného způsobu lze velmi snadno zjistiti i šikmo vrtaný otvor do lůžkového kamene, neb nedostatečně zasazený kámen, který v obrubě šikmo leží. Je-li otvor přesně kolmo vrtán a kámen řádně v obrubě zasazen, pak je sklon setrvačníku na všechny strany stejnoměrným. V opačném případě skloňuje se setrvačník na některou stranu více. Při tom doporučuje se setrvačníkem otočiti as o čtvrtinu kola, aby se zjistilo, zda-li snad čep není ohnut. Když je ohnutý čep, otáčí se i větší sklon stále sebou, kdežto je-li šikmý otvor v kameni, pak zůstává větší sklon na jednom a témže místě.
Takto šikmě vrtaný otvor možno diamantovou dřičkou (měkkým ocelovým kolíčkem štíhle spilovaným a potřeným práškem k broušení diamantů, rozdělaným v oleji) pozorně dle předem určeného sklonu vybrousiti kolmo. Velikou pozornost věnovati sluší hlavně dodatečnému leštění, které po broušení nezbytně následovati musí a děje se brslenem, na konci zašpičatělým a nejjemnějším diamantinem potřeným. Platina upevní se v kleštích suportu, takže otvor nachází se přesně ve středu. To vše je ovšem práce namáhavá a zdlouhavá, takže se způsob ten velmi řídce užívá a přikročí se k němu jen v nejkrajnějším případě nutnosti.
Nahradíme-li špatně vrtaný kámen jiným správným, jsme s prací tou mnohem dříve hotovi a docílíme lepšího výsledku.

Dostatečná délka čepů.


Nemálo důležitá je patřičná délka čepů válečku, které mají, jak známo, dostatečně z otvorů přečnívati. Nepostačí, když pouze zakulacení přečnívá přes plochu můstku (vyhloubení pro krycí destičku), nýbrž dlužno, aby ještě úzký proužek čípku samého přečníval. V následující stati zařaděné obrazce znázorňují velmi pěkně ve značně zvětšeném měřítku, mnoho-li má čípek theoreticky správně přečnívati. Zvláštní pozornosti doporučuje se tu dolejší čep, který má lůžko své hluboko v platině zapuštěno a kde dosti nesnadno dá se zjistiti, mnoho-li čep přečnívá.
Chceme-li, aby přečníval více, vytočíme na suportu potřebnou prohlubeň, čímž čep samozřejmě vystoupne výše.

(tady patří ještě závěr článku, strana však v mých zdrojích chybí....)

2.9.2009 - nalezeny chybějící fragmenty

Také i krycí destička bývá chybně posazena, čímž stává se zhusta, že dolejší čep setrvačníku se v prohlubni lůžkového kamene dře. Destička tato bývá ohnutá, neb na vnitřní straně nedostatečně plochá a pak krycí kámen vzdálen je daleko od vrtaného. S totožným případem shledáváme se, když destička je příliš veliká, takže nevejde se do výtoče. Jindy opětně stane se, že při zařezávání závitu pro šroub destičku upevňující vznikne do výše přečnívající jehla, která zabraňuje destíčce dolehnouti na dno výtoče. Ve všech těchto výše uvedených případech hrot čepu - i když vrtaným kamenem dostatečně prochází - vůbec krycího kamene se nedotýká, při čemž odsazení čepu dře se v prohlubni kamene lůžkového; destička musí proto náležitě doleji umístěna býti.

Šroub krycí destičky mnohdy jest také příčinou nesprávného chodu; na př, když je příliš dlouhý. Při jeho zašroubování oddálí dolejší můstek setrvačníkový a nepovolí-lí tento, zůstává destička krycí volná a viklá se. Tato posledně jmenovaná chyba nastati může také tenkráte, když hlavička šroubu je kuželovitá a otvor v destičce rovný. Tyto obě částě nutno přesně na sebe přizpůsobiti.

Ploché neb zaokrouhlené čepy?


Přecházíme nyní k otázce - o které se náhledy odborníků patrně rozchází - k otázce, zdali konce čepů dlužno zaokrouhliti neb oplošiti a vyhladiti. Mezi povolanými činiteli utvořili se dva tábory, z nichž prvý hájí zaokrouhlení a druhý oplošení konců. Otázku tuto dle našeho náhledu lze řešiti jedině v praxi a tu dle vlastních zkušeností uvádíme v krátkosti :
   1. K oněm kolegům, kteří veškeré čepy plochou opatřují a při tom odchylky 10 minut denně vyrovnávají, nemohu se připojiti, jelikož jsem shledal, že plochý čep má za následek jen nepatrné prodloužení chodu v poloze ležaté. Kde jsou takovéto větší rozdíly v chodu, tam shledáme se také současně i s chybou jiného druhu, na př. nepatrné narážení, slabé tření, příliš mnoho zdvihu na zubech válc. kola, nevyvážený setrvačník a pod. U hodin obyčejných shledávám tento tvar čepů co naprosto nepřĺpustný. Jdou-li takovéto hodiny při visení pomaleji (neb v leže rychleji) a nevykazují-li některou z předeslaných chyb, jsou pravidelně lůžkové kameny přílíš silné; jích vyměněním za slabší doděláme se nejlepšího výsledku.
   2. U jemných hodin, kde konce čepů jsou ploché, nesmí se tyto zaokrouhliti, chceme-li se vyhnoutí velkým těžkostem v regulování v polohách; zde bylo jíž od počátku při regulování s plochými konci počítáno a proto dlužno při nich již zůstati a nahražujeme-li váleček novým, musíme čepy právě tak upraviti.

Z theoretického hledíska měla by zaokrouhleným čepům býti dáno přednost, jelikož se tření u nich omezuje na nejmenší míru; zde však jistě více než kde jinde rozhoduje hlavně praxe a zkušenost. K úplnosti této stati dlužno uvésti, že čepy při zaokrouhlování mají se co nejvíce chrániti. K účeli tomu používáme nejdříve kamene, na který jen lehounce tlačíme, potom jemný klenovací hladící pilníček; obé pohybují se v okruhu kol čepu od špice vzhůru, čímž vznikne oblina v podobě polokoule, aniž by nějaká jehla povstala. Při této práci nesmí čep pohybovati se v lůžku, nýbrž jen šikmá plocha odsazení hřídele, jelikož by jinak hladkost čepu utrpěla. Lůžka arondovací mají býti proto dostatečně velká a opatřena na vnější straně prohlubní pro odsazení čepu. Ulomí-li se část destičky, v níž jsou lůžka — což se dosti zhusta stává — snadno našroubujeme na místo její novou, kterou v obchodě forniturami koupiti lze