Dějiny vlásku

Následující text je z VII. ročníku časoměr z roku 1912. Bohužel opět chybí konec, jenž se nalézá na bájné straně 101, takže o materiálech se něco dozvíte až v okamžiku, kdy bude buď strana nalezena, nebo hypotéza o její existenci bude definitivně vyvrácena.


Vlásek kapesních hodin má své dějiny a dějiny tyto jsou i krásné. Těmito slovy počíná pan A. Berner článek o dějinách vlásku, uveřejněný v La Chaux-de-Fonds, vycházejícím časopise ,,Inventions-Revue", jenž jest tak zajímavý a poučný, že si nemůžeme odepříti nesděliti jej v překladu s našimi čtenáři, připojujíce příslušná vyobrazení.
Vlásek, tato tenká, modrá, ocelová nitka,jež se jako živoucí orgán na setrvačníku roztahuje a stahuje, zosobňuje sám sebou celou minulost obtížných pokusů a slavných vědeckých rozborů, o jakých nelze mluviti o žádné jiné
součástce hodin kapesních. Když byly v šestnáctém století kapesní hodinky vynalezeny, byly ještě jakž takž neživoucí těleso, Jejich setrvačník pozůstával ze stejnoramenného těžkopádného vahadla, jemuž se říkalo „foliot". Jeho osa byla opatřena 2 paletami, jež byly střídavě ovládány zuby kolmo stojícího kolečka. Představme si tento obzvláštní stroj, který tehdy representoval kapesní hodinky. Toto vahadlo, které dostávalo střídavě se strany pravé a levé náraz, kymácelo se zvolna kolem své osy podobně asi jako kosa sekáče, který se svojí prací příliš nespěchá. A majitel takových hodin musil i při svých vlastních pohybech dávati pozor, aby nerušil pohyby svých hodin kapesních.
Obr. 1, ukazuje chod, jakých se používalo u prvních hodin kolečkových. Kolečko stoupací a účinkuje na palety l umístěné na vřetenu c, na němž sedí také vahadlo d. Pomocí obou regulačních závaží e lze dobu kyvu vahadla d změniti. Kyvy jsou rychlejší, posunou-li se závaží blíže k ose, naproti tomu pak volnější, posuneme-li blíže ke koncím vahadla.



Žel bohu, jsou prvé pokusy, přeměniti hodiny ve stroj kapesní, pokud se týče dějinného vývoje, zahaleny ve tmu. Musíce předpokládati, že myšlenka, podříditi vahadlo elastickému účinku ohybního ústroje a jej tak aspoň poněkud vyrušiti z jeho nehybností, se vyskytla již na počátku pokusů těchto, Klaudius Saunier sděluje, že měl kapesní hodinky, jejichž „foliot" měl na hřídelí jakési péro, které pří kývání vahadla narazilo brzy na jeden, brzy na druhý ze dvou kolíčků, zasazených do platiny. Zmiňuje se též o starých hodinách z Německa, v jejichž platinách byly upevněny dvě štětiny, na něž střídavě narážel na „foliotu" připevněný kolíček.

Saunier nevěří, že by se zde jednalo o původ vlásku. Bezpochyby jsme asi s těmito štětinami ještě hodně daleko od nynějšího tvaru vlásku, ačkoliv nelze popírati, že obojí zmíněné způsoby znázorňují poprvé myšlenku elastického vlivu (účinku) na setrvačník, Z toho důvodu nemůže náš nynější vlásek naprosto popírati, že ohebná štětina není jeho praotcem, ať jíž byla v hodinách původu německého nebo francouzského, neprozrazuje-li ostatně toto neforemné a hrubé símě, z něhož se vyvinula myšlenka vlásku, lépe geniální postup než pozdější zlepšení, které přivodily jeho konečný tvar.

Uplynulo mnoho a mnoho vody od tohoto pravzoru až k prvnímu tvaru vlásku, vyskytnuvšímu se mnohem později, teprve as uprostřed šestnáctého století náhle a současně v hlavách francouzských, hollandských a anglických vynálezců, A skutečně jsou to tři osoby, které si navzájem upírají slávu, že jsou vynálezci vlásku, znamenajícího největší pokrok ve výrobě hodin kapesních. Kolem roku 1660 připojil anglický astronomícký mechanik Hooke k setrvačníku pero tvaru velmi krátké spirály. Dějiny sdělují dále, že vynález tento zůstal skryt až do roku 1675. V tomto roce vystavil slavný hollandský učenec Huygens v Londýně, kapesní hodinky, opatřené vláskem, kteréžto hodinky vzbudily, jak se zdá, velký podiv. Tvar vlásku, jak si jej Hooke i Huygens jako vlastní vynález osvojují, ukazuje v základě obr. 2., který jest kreslen dle originálu Thiouta staršího z roku 1740.

Vlásek má pouze tři otočky, které bylo lze posunutím ozubeného úseku 6 prodloužiti neb zkrátiti, nasadíl-li se na čtverhran kolečka r klíček.
Myšlenka vlásku byla patrně skryta v hlavě snad všech badatelů v oboru hodinářském, neboť v roce 1674 prohlásil francouzský abbé Hautefeuille první, že by péro, připevněné k setrvačníku, jeho kyv usnadňovalo a regulovalo. On sám ale omezil se na tento návrh, místo aby jej ihned uskutečnil. Hautefeuille znal v době svého prohlášení již i také válcovitý vlásek. Následkem nedostatečných technických vědomostí bral ale v úvahu pouze jeho účinek ve směru podélném, místo aby je uvedl ve spojení s kruhovitými pohyby setrvačníku. Obr. 3, ukazuje zařízení, jaké za tím účelem navrhl.


Myšlenka vlásku stala se událostí dne a v roce 1700 učinil pan de la Hire nový pokus, jehož zvláštnost znázorňuje obr. 4. Setrvačník jest zde vyzbrojen vlnitým pérem r, jehož regulace děla se pomocí ozubeného úseku.


Tak stal se vlásek živým ústrojím a kapesní hodinky, jež a dosud přemáhaly pouze ručičku hodinovou, mohly přikročiti k přípjení ručičky minutové. Avšak vzdor tomu šlo to jen zvolna ku předu, a cylindrové péro spirálové bylo použito Harrisonem teprve dobře po půl století, totiž v roce 1736.

Značné ceny, jež anglická sněmovna v tehdejší době na nejlepší přístroje k zjištění délky na moři vypsala, podporovaly patrně velkým dílem četné pokusy, jež byly podnikány ke zlepšení vlásku, Od té doby vzbudil problém tento také pozornost učenců a technických umělců. Tito oněmi vedení, podrobili vlásek nejpečlivějším pokusům, jež doposud v hodinářství byly činěny. Pří těchto pokusech se brzy ukázalo, že kyvy vlásku dle toho, jsou-li větší nebo menší, nedějí se ve stejné době, t. j. nejsou isochronické, jakými jsou naproti tomu, jak známo, kyvy kyvadla. Tím byl dán problém ísochronismu vlásku; největší obtíž jíž musela býti překonána, pakli se měly státi kapesní hodinky hodinami precisními. V šestnáctém století ukazovaly hodinky kapesní pouze hodiny, v sedmnáctém století přibyly k tomu minuty, ale v osmnáctém století žádány též vteřiny,
Ze všech těch nesčetných pokusů, konaných pérem spirálovým, bylo pouze málo těch, jež nesly trvalé ovoce. Pokusy tyto nebyly však nikterak bez užitku, neboť ze směsi dobrých a špatných ideí, na nichž se zakládaly, musila se přeci jen vyvinouti vědecká pravda.

Obraťme se nyní ke koncovým křivkám. Angličan Arnold našel ji první a použil ji u cylindrického vlásku, načež mu byl r. 1782 udělen patent. Tyto křivky (e a e1 v obr.5) mají dle patentního spisu tu vlastnost, že dávají všem kyvům stejně dlouhou dobu trvání, an tvar vlásku v době kyvu zůstává nezměněn.

Jestiť zajímavá okolnost, že tato obtížná otázka koncových křivek, kterou později inženýr Phillips skvělým a užitečným způsobem rozluštil, již v důvtipu praktika Arnolda byla tušena. U velkých výzkumů jest tomu téměř vždy tak: praktik má nejdříve nejasnou představu o problému a jeho rozluštění, a učenec přijde později, aby snahy praktika osvětlil a vedl.

Nedlouho po Arnoldově vynálezu použil Abraham Louis Breguet koncových křivek u plochého vlásku. Ohnul jeden díl vnějšího závitu vzhůru a utvořil z něj určitou křivku, které ještě podnes se nejvíce používá, a jež je všeobecně pod jménem Breguetův vlásek známa. Ostatně navrhnul Breguet též cylindrický vlásek, jehož střední část měla býti tenčí než části koncové. Roztáhne-li se takové péro, blíží se kulovitému (sférickému) tvaru, sevře-li se však, nabývá tvaru dutého, dovnitř vypouklého válce. Podobnou myšlenku hleděl uskutečniti Ferdinand Berthoud, když vynašel vlásek tvaru biče, který se od vnějšího k vnitřnímu konci znenáhla tenčí.
Tvaru vlásku přikládala se vůbec velká důležitost a mnozí soudruzi v umění zhotovovali různé, obtížné a neobvyklé tvary, na něž nutno pohlížeti jako na div zručnosti, představíme-li si primitivní náčiní oné doby. Ačkoliv se z těchto tvarů vlásku do naší doby žádný nezachoval, stojí to přece za to, abychom je poznali, a to již z toho důvodu, že nám v jisté míře znázorňují tehdejší zručnost.

Tak jest to na př. konický vlásek (obr. 6.), který Louis Berthoud, synovec věhlasného Ferdinanda Berthouda, kolem roku 1793 s výsledkem používal, a jenž byl tehdy velice oblíbený. Sférický vlásek (obr. 7.) zhotovil hodinář Fréderic Houriet. Týž ujišťoval, že tento tvar vlásku při stejnoměrnosti účinku na setrvačník zajišťuje též největší rozkyv. Francouzský hodinář Motel, který také s tímto tvarem činil pokusy, byl by to nejradějí viděl, kdyby se péra tohoto používalo všady, protože rozvinování vlásku v době, když hodiny jdou, poskytuje oku zázračný pohled (se faisaít ďune maniére admirable á l'oeil).

Motel sám stal se vynálezcem kuželovito -cylindríckého vlásku (obr, 8. a 9,), který jest v hlavní podstatě cylindrickým a zužuje se kuželovitě na jednom neb obou koncích.

Velice zvláštní vlásek, který taktéž měl svoji dobu slávy, jest onen, který Hammersley (obr, 10.) vynašel; dostal jméno ,,triain uno" (tři v jednom) a sestával ze dvou plochých vlásků (a, a1), ke střednímu cylindrickému [e] kusu připojených; celé péro však bylo z jednoho kusu. Na pařížské světové výstavě v roce 1867 bylo lze viděti kapesní hodinky od Denta, opatřené tímto vláskem. Náš přehled tvaru vlásku bude snad úplný, uvedeme-li ještě dva zvláštní druhy cylindrického vlásku, U prvého (obr, 11.) jest střed vlásku ohnut kolenovitě, čímž povstala dvě péra šroubová (a, a1), jichž závity jdou směrem opačným. Druhý způsob úpravy, provedený v r, 1836 Rozém, jest variací vlásku právě uvedeného. Vlásek jest zde (srovnej obr. 12,) uprostřed dle vlnité čáry a e a zahnutý, nahoře (a d) a dole (a1 d1) jsou pak připojena rovněž taková péra šroubová, jak je ukazuje obr. 11.

Pierre Le Roy používal v r. 1766 dvou plochých vlásků, takže jeden z nich byl umístěn pod, druhý pak nad setrvačníkem; obě péra roztahovala a stahovala se ve stejném smyslu. Později, v roce 1790 používal Romilly u námořnických hodin kapesních taktéž dvou proti sobě stojících plochých vlásků, jež se ale oba rozvinovaly ve směru opačném, Každý vlásek byl natažen o jeden závit, a pod tímto dvojitým vlivem vyvíjel setrvačník takovou pohyblivost, že jej bylo lze sotva zastaviti. Romilly tím uskutečnil návrh, jejž Bernouilli v roce 1736 podal v pamětním spise královské akademií věd. Ano, Bernouilli i navrhoval, aby se používala dvě vlnitě (místo spirálovitě) ohnutá péra (podobně, jako jest znázorněno v obr. 4,). Bernouillimu předhazoval ostatně Thiout, že přiměl hodináře k tomu, aby dávali přednost této vlnité spirále, ačkoliv nebylo na ní dle jeho (Thioutova) pokusů nic, co by bylo následování hodno.
Pří všech těchto ídeích brali vynálezci zřetel k tomu, aby staly se kyvy isochronickými, a aby se také zmenšilo tření v lůžkách. Ale vzdor všem pozoruhodným vlastnostem mnohých až dosud používaných koncových křivek, nebyla přece žádná precisní regulace. Francouzskému inženýru Eduardu Phillipsovi přináleží zásluha, že učinil konec tápavým pokusům a pochybnostem praktiků, vědecky odůvodněnou theorií o koncových křivkách. Uveřejnění jeho dotyčného pamětního spisu, podaného akademií věd v Paříží v roce 1860, znamená rozhodný obrat v dějinách hodinářství. Rok tento znamená počátek regulace precisní, která se od té doby stala skutečnou vědou, Phillipsovým koncovým křivkám mají kapesní hodinky devatenáctého století co děkovati přesnost až na jednu devítínu vteřiny, a na těchto křivkách zakládají se také větším dílem velkolepé úspěchy přesného měření času novější doby, „Kdyby tehdy naši francouzští sousedé", praví pan Berner, „chtěli jednoho dne zvěčniti některou osobnost světa hodinářského v bronzu, byl by Phillips, ačkoliv vůbec hodinářem nebyl, této pocty zajisté hodným".
Aby nesly ovoce, musí idee učence v rukou zručného praktika nabýti tvaru a barvy, V tomto smyslu mohou neuchatelští horalé pyšniti se Julesem Grossmannem (jak známo Němec z Eberswalde), jehož ku přesné vědě obrácená mysl na prvý pohled pojala ohromnou praktickou důležitost theorie francouzského učence. Když Phillips v roce 1871 přišel do Locle, navštívil Julesa Grossmanna, a pří té příležitostí mu navrhnul, aby plochou spirálu s koncovou křivkou (používanou doposud pouze na vnějším konci) zdokonalil ještě druhou vnitřní křivkou koncovou. Grossmann tuto ideu provedl a o jeden rok později mohla observatoř v Neuchatelu zjistiti úplný úspěch této novinky. Dnes znají všichni regleuři theorie Phillipsovy. Obyčejně používané křivky jsou křivky dle Phillipsa vypočtené, rozšiřované vyučováním, odbornými spisy i novinami.
Dějiny vlásku, pokud se jedná o jeho tvar, zde končí, Pokud se týče materiálu a složení vlásku nastal ale zvláštní vývin. Jíž dříve stávaly vlásky nejen ocelové, ale i zlaté neb ze zlaté směsi, jichž si zvláště vážil kopenhagský mistr L, U, Jürgensen; dával jím přednost před ocelovými. V roce 1878 byly C. A. Paillardem v Ženevě vynalezeny vlásky palladiové, a konečně vynašel Charles Ed. Guillaume vlásky ocelo-niklové. Jak známo, mají oba tyto druhy vlásků velice cenné vlastností, obzvláště také pokud

.....................................
(Pokračování na str. 101.)

2.9.2009 - doplněn chybějící fragment ze strany 101, jejíž existence je tímto definitivně prokázána....

se týče toho, že nerezivějí a že vzdorují magnetismu.

Konečně je nutno se ještě zmíniti o zhotovení skleněných vlásků. Pařížská "Revue Chronometrique" reprodukovala v roce 1889 z roku 1834 pocházející vysvědčení o chodu chronometru od Arnolda a Denta, opatřeného takovým vláskem. Sklo, jehož bylo použito k tomuto vlásku, mělo zvláštní složení a podléhalo zdánlivě velkým změnám. Ze všech pokusů, o nichž jsme zde podali zprávu, zbylo do dnešní doby velmi málo. Každý pokrok vykupuje se právě takovými tápavými pokusy.

Malý vlásek, chvějící se v moderním časoměru, jest výmluvným příkladem toho, že jedině v něm jsou nyní stělesněny námahy několika století celého světa učenců a technických umělců.